„Když jsem byla dítě, vysoké podpatky byly pro mě jen snem. Pokaždé, když si obuju ty neslušné vysoké podpatky od maminky, mám nutkání rychle dospět. Jen tak můžu nosit častěji a lépe, s líčením a krásnými šaty, to je to, co považuji za dospívání.“
Někdo řekl, že je to tragická historie podpatků, a jiní, že každá svatba je arénou pro vysoké podpatky. Já dávám přednost té druhé metaforě.“
Dívka, která si představovala, že si na oslavě dospělosti bude moci vzít na sebe ten jeden červený vysoký podpatek, se s toužebným srdcem otočila, otočila, otočila. V 16 letech se naučila nosit vysoké podpatky. V 18 letech potkala toho pravého. Ve 20 letech, na jeho svatbě, jaké poslední soutěže chtěla být? Řekla si ale, že dívka, která nosí vysoký podpatek, se musí naučit usmívat a žehnat.
Byla ve druhém patře, ale její vysoký podpatek zůstal v prvním. Sundala si ho a užívala si svobody tohoto okamžiku. Druhý den ráno si obuje nový vysoký podpatek a začne nový příběh. Není pro něj, jen pro sebe.
Vždycky milovala boty, obzvlášť vysoké podpatky. Oblečení může být velkorysé a lidé o ní budou říkat, že je elegantní. Také oblečení může být zavázané a lidé o ní budou říkat, že je sexy. Ale boty by měly být tak akorát, nejen padnoucí, ale i uspokojivé. To je druh tiché elegance a zároveň hluboký narcismus ženy. Stejně jako skleněný střevíček připravený pro Popelku. Sobecká a ješitná žena ho nemůže nosit ani s uříznutými prsty. Taková jemnost slouží pouze pro čistotu a klid duše.
Věří, že v této době mohou být ženy narcističtější. Stejně jako si tehdy sundala vysoký podpatek a obula si nový. Doufá, že nespočet žen nabude síly, když si šlápne na své nespoutané a dobře padnoucí podpatky.
